JAK JSME ADOPTOVALI OTESÁNKA

Když se takhle vrátíte po setkání v Olomouci, tak v první řadě máte chuť na něco strašně, ale fakt strašně dobrého, protože si potřebujete pochlácholit svoje uchozené nohy a trochu zajíst ten stesk po tom zástupu lidí, a vzápětí máte chuť na minimálně týdenní hluboký spánek, protože máte pocit, že usnete snad i v předsíni (což skutečně lze – zkušenost redakce).

Při zmínce o zástupu lidí se trochu stydíme. Ne za ten zástup. :) Ale za sebe.  Během přípravného týdne jsme si totiž adoptovali Otesánka. Pro upřesnění… Otesánek nebyl ani človíček, ani pes, ani jakékoliv jiné zvířátko. Otesánek byl imaginární, neobyčejně zdatný žrout skutečného času, případně věcí, které jsme nemohli najít. Setkání jsme prožili s Otesánkem nonstop za zády a máme pocit, že tím ujídal čas i našim blízkým, se kterými jsme se tak nestihli potkat – krom možnosti obcházet ve tři ráno areál v rámci nočních hlídek v neodolatelně žlutých a oranžových reflexních vestách, což se zařadilo mezi naši oblíbenou náplň práce. Doporučujeme. :)

Po návratu jsme se rozhodli nápadně vypaseného Otesánka nenápadně zbavit, jenže tenhle hoch má vytrvalost klíštěte, takže jsme mu naordinovali aspoň dietu. Dietu formou naší zářijové dovolené, kdy naše DCM bude v poklidu v úsporném režimu vyhlížet krásu dalších dní. :)

Jdeme si dát něco strašně, ale fakt strašně dobrého, jdeme se vyspat minimálně týdenním hlubokým spánkem a jdeme si užít čas, během kterého se s vámi třeba potkáme. :)