PODOBENSTVÍ O ŽÍŽALÁCH Z MODELÍNY

Žily byly dvě žížaly. Nenarodily se z kokonu v zemi jako jiné žížaly, ani tím, že je zahradník překopl motykou vejpůl, jak se občas také stává... Byly stvořeny rukama dětí, které dostaly od tety balíček modelíny.

U sourozenců to bývá tak, že o nich kolemjdoucí říkají, že jsou si podobní jako vejce vejci, ale rodiče dobře vědí, že jsou každý z jiného těsta. Snad proto, že naše žížaly nebyly sourozenci, nýbrž "soustvořenci", bylo to u nich právě naopak - byly z úplně stejného těsta, ale nebyly si podobné ani za mák. Ptáte se, v čem to?
Nu, jedna žížala byla taková tlustá, těžkopádná, vinula se po stole ve spirále a neustále prahla po tom, aby dítko, které ji hnětlo, bralo další a další kus modelíny, jen aby získala na těle další - zase o kus větší - závit. A druhá, jak si snadno domyslíte, ta byla hubená, vratká, pnula se ke stropu a bylo jí potěšením, když její tvůrce každý kousek hmoty rozválel do tenké nitky a podařilo se mu jej dovedně napojit tak, že se její vyzáblé tělíčko zase o kousek přiblížilo lampě tam nahoře.

Pak byl večer, přišla maminka a začala uklízet. S druhou žížalou to bylo lehké, mohla ji vzít jako násadu od smetáku, sice s notnou dávkou opatrnosti, ale s o to větším obdivem, co že se to povedlo vytvořit. A dala ji do rohu okna tak, aby si i tatínek všiml toho výtvoru, až přijde z práce. Zato ta první. Ta to vlastně měla také jednoduché, jenže jinak. Maminka ji neměla za co vzít, první žížala byla totiž přilepená k desce stolu, a tak se chopila nože, seškrábla ji, jedním stiskem z ní udělala hroudu a dala zpátky do krabičky - však takových plácanic děti ještě nadělají.

A proč takový příběh vůbec píšu? Napovím vám: Zkuste se zeptat, jak se ty žížaly jmenovaly. Dobře, první se jmenovala Materialista a druhá Mystik. Divná jména, co myslíte? (Dospělí už možná rozumí.) Vysvětlím vám to.

Materialista je ten, kdo vidí jen věci kolem sebe, a čím víc jich má, tím víc jich chce mít. Chce brát. Chce být stabilní a mít jistotu. Ale když umře, smrtka s kosou máchne - a nic. Materialista nemá stéblo, které by šlo sklízet (anebo má, ale je to spíš takový golfový trávníček).

Mystik je ten, kdo se jednou podíval nahoru a uviděl krásné světlo. A od té doby už jej nezajímá nic jiného, než jak se k němu dostat. Nezáleží mu na věcech, klidně je všechny rozdá. Každou věcí, kterou dá, se o kousek odlehčí, aby se mohl pnout za svým světlem. A když umře, přijde Pán žně a sklidí urostlé stéblo s vyzrálým zrnem.

Tak a co my? Jako Materialista můžeme skončit bez námahy, je to široká cesta a svět nás k ní všelijak ponouká. Stát se čistým Mystikem, který má se zemí společný jediný bod, v němž ji jeho stéblo protíná, je člověku dáno jen vzácné. Zřejmě bychom měli zaujmout realistický postoj - vzít si za vzor Mystika a napodobovat jej, ale udržovat si přiměřeně velkou základnu věcí, do které bude naše stéblo uchyceno, aby se jen tak neskácelo a místo pnutí k nebi se neválelo po zemi. Co je to přiměřeně, to bychom měli zodpovědně vážit na každém kroku - zda potřebujeme věc brát a pečovat o základnu, nebo se něčeho zříci a nechat povyrůst stéblo.

Vojta Macek