SÁRA PELIKOVSKÁ (DCM)

Je nám ctí vám představit novou posilu na DCM. Seznamte se se Sárou. :)

Věk: 24

Bydliště: Litomyšl

Škola: Byla, už není, je hotová a jsem ráda! :D

Rodina: Velká a krásná

Oblíbená knížka: Momentálně všem doporučuji  Vykupující lásku od Francine Riversové, ale je jich mnohem víc, které mám ráda.

Pocházíš z Litomyšle – z rodného města Bedřicha Smetany. Jaký je Tvůj vztah k hudbě?

Hudbu miluji, protože bez hudby bych nemohla tančit. Hudba mě dost ovlivňuje, určuje mé pocity. Dokáže mě dostat do povzbudivé, bláznivé, smutné nebo vděčné nálady. Na poslech miluji soundtracky, ale nemám vyhraněný žádný styl. Za posledních pár let jsem si oblíbila Eda Sheerana, ale to se Smetanou nemá nic společného. :)

Rodiče se pokoušeli ze mě udělat hudebníka. Dali mě na sólový zpěv, sboru, hrála jsem na flétnu – všechno marně, vyhodili mne. :D Na pedagogické škole jsem musela hrát na flétnu, klavír a kytaru. Bavilo mě to, ale je otázkou, jestli mi to šlo. Zpívám ale moc ráda… ve sprše, nebo když jsem letos byla na pouti, po cestě jsem zpívala pořád. A mohla jsem nahlas, protože v lese mě nikdo neslyšel. :D

Jsi skvělá tanečnice. Jak ses k tanci dostala? Co Tě na něm baví, fascinuje?

Tak nevím, jestli skvělá, ale určitě mě to extrémně baví. :)

No, dostala… Když jsem byla malá (4. - 5. třída), tak jsem chodila na gymnastiku. Byla jsem ohebná a vyhrávala jsem různé soutěže. Učitelky se mi pak více věnovaly, takže to možná byl takový prvotní nástřel. Potom jsem začala chodit na aerobik, který byl tehdy populární. Chodila jsem na něj asi 6 let, ale něco mi v tom chybělo, takové uvolnění při hudbě. Takže jsem si začala tancovat doma před zrcadlem a vymýšlela choreografie. Bylo to dost děsný! :D Když zpětně vidím videa, nechápu, jak jsem si mohla myslet, že je to krásný. :D

Po pár letech jsem se rozhodla, že bych chtěla na nějaký taneční tábor, ale který by stál za to a měl nějakou úroveň. Když jsem to řekla doma, mamku napadlo, ať napíšu Qaše, která byla v porotě ve StarDance. Nějak jsem nad tím nepřemýšlela a napsala ji. Pořádala Letní multitaneční školy o prázdninách. Tak jsem jela. A je dobře, že jsem nepřemýšlela, jinak bych nikdy nejela. Účastníci byli všichni lektoři nějakých tanečních skupin, takže asi tušíte, jak jsem se cítila. Pamatuji si, že jsem se chtěla hrozně rozbrečet a utéct, ale jelikož jsem si to platila sama, tak mi bylo líto těch peněz. Zůstala jsem a byla jsem za to opravdu vděčná. Další ročníky to bylo o dost lepší. Letos jsem byla už na 6. ročníku, mezitím jsem 2x vyhrála stipendium a poslední 4 roky mě Qaša vybírá na hodině improvizace, abych předvedla svoji choreografii.

Tím chci říct, že i když se nám z některých situací chce utéct, je lepší zatnout zuby, důvěřovat Bohu a vydržet, protože kdybychom utekli, budeme utíkat celý život.

Na tanci miluji to, že se cítím svobodně, pohodlně, šťastně a můžu zapomenout na všechny denní starosti. Mohu vložit do tance svoji radost, ale i bolest. Vypustit to nějak ven ze sebe.  Můžu tančit kdykoliv a kdekoliv – občas ani nepotřebuji hudbu, abych tančila. :D Tanec je jediný prostředek, kterým můžete zviditelnit hudbu. Můžu se zklidnit a být jen s Bohem, tančit jen pro něj. Tanec je velice kreativní, takže mě na tom baví vymýšlet různé choreografie, kterými něco říkám.

 Také mám ráda, že tanec spojuje lidi. Když jsem poprvé zatančila stejný pohyb s cca 30 lidmi, skoro jsem brečela, jak je to krásný být součástí něčeho takového.

Před dvěma lety se Tvým domovem stal Vesmír, kde jsi byla součástí týmu. Otázek ohledně Vesmíru nás napadá nespočet a nevíme kterou z nich vybrat. J Snad postačí pouze toto. Vesmír:

Na to mě napadá jen jedno! NEMÁM SLOV!

Ne, že by nebylo o čem vyprávět, ale spíš nedokážu slovy vyjádřit Bohu díky za tyto dva roky. A taky se nedá shrnout do pár vět, co jsem prožila. Nikdy jsem nelitovala, nelituji a nebudu litovat, že jsem se vzdala mého snu a šla místo toho na Vesmír. A šla bych znovu a všem to doporučuji.

Už tenkrát, když jsem tam jezdila, jako účastník, to byl můj domov. Teď je to domov s velkým D. Zažila jsem mnoho radosti, spokojenosti, nadšení, ale i bolesti. Ty bolesti mě ale posunuli tam, kde teď jsem. Je toho tolik, že ani nevím, co vypíchnout.

Asi nejvíc to, že když vás Bůh někam volá, jděte do toho! Nejlepší škola života, nejlepší společenství a především prohloubení vztahu s Pánem.

Rozděluji svůj život na dvě části – před a po Vesmíru. Služba na Vesmíru mě změnila celý život. Moje postoje, názory, chování a vztahy s lidmi a především Bohem. Cítím jen vděčnost, kterou nikdy nebudu moct vrátit, ale můžu se o to snažit, vracet ji Bohu skrze lidi nebo svým životem a ukazovat, jak je Bůh veliký.

Letos v září jsi putovala do Santiaga de Compostela. Je něco, co Tě během cesty překvapilo? Něco, co jsi třeba vůbec nečekala?

Tak toho asi bylo více, zkusím vypíchnout jen to zásadní.

Když lidi zjistili, že jdu sama, všichni se mě ptali, jestli se nebojím. Vždy jsem řekla, že ne. Že věřím Pánu, že se o mne postará. Ale byli dvě věci, kterých jsem se trochu obávala.

Samoty – jsem hodně ráda mezi lidmi a 16 dnů sama s Bohem – to je výzva. Řekla jsem si: „Ty víš, Pane, že až budu potřebovat českou společnost, protože neumím moc jazyky, pošleš mi ji.“ Tak mi ji poslal hned v letadle z ČR (slovenského kněze), na nádraží dvě starší dámy, na prvních 7 dní nejlepší společníky (spisovatelku se svým 16 letým synem) a na 3 dny dvě věřící slečny z Olomouce, se kterými jsem měla společné přátelé. A mnoho dalších lidí. Jakože WOW! Nikdy jsem tam nebyla sama. :)

Fyzické náročnosti – mám už několik let špatný kotník, přetrhané vazy. Než jsem se vydala na cestu, měsíc před tím jsem si vyvrtla kotník a nemohla jsem pořádně chodit. Věděla jsem, jestli se vydám na cestu, bude to ještě zajímavé. Věřila jsem Bohu, že to nějak zařídí, protože jsem cítila, že i tak mám jet. Hned druhý den na cestě jsem si odrovnala druhý kotník, protože jsem odlehčovala tomu špatnému. Po dvou dnech se to zlepšilo a do nemocné nohy jsem dostala bolesti. Nebyl to kotník, ale šlacha a bylo to způsobené tím, že jsem měla fixovaný kotník. Byla to ohromná bolest (jako když šlapete na nůž). Nemohla jsem jít dál a ptala jsem se Boha, co mi tím chce říct? Jestli mám cestu ukončit nebo dojít a pak si nechat amputovat nohu. Cítila jsem, že po mě Bůh chce jen to, abych mu bolest svěřila. Po pár dnech jsem neměla jinou možnost a tak jsem mu řekla: „Pane, je mi to už jedno, jestli jsem s Tebou na cestě nebo v autobuse. Chci být jen s Tebou a nejde mi o to někomu dokázat, že jsem došla do Santiaga.“ V ten den jsem se rozhodla, že budu popojíždět autobusem. Než jsem to ale učinila, v ten den jsem potkala na ubytovně poutnici, která byla fyzioterapeutka a sama mi nabídla pomoc. Noha se dost zlepšila a já sice s bolestí, ale o dost menší, došla do Santiaga. Můj poutnický kamarád dodal: „To je Boží zázrak! Ty jsi to chtěla dnes vzdát a potkáš fyzioterapeutku!“ A to ten kluk nebyl věřící. :)

Díky té bolesti jsem zažila mnoho Božích doteků a uvědomila jsem si spoustu věcí. Jsem za to vděčná. Někdy si neuvědomuji, jak skrze utrpení mnoho dostávám.

Je něco, co Tě umí povzbudit? Čím bys naopak Ty ráda povzbudila ostatní?

Je to Bůh. Ten mě umí povzbudit, ať už to dělá skrze lidi, doteky, zázraky nebo pocity. Mám hodně ráda, když se to projeví na úsměvu nebo stačí jen cítit z lidí spokojenost. Povzbudí mě i to, když dělám smysluplnou práci a vidím, že tím mohu potěšit druhé.

Chtěla bych ostatní povzbudit slovem. A to, že má cenu stále hledat znovu a znovu Boha. Přála bych všem, aby cítili jeho přítomnost a vždy věděli, že nejsou sami a že je Pán miluje!

Co je pro Tebe opravdovým odpočinkem? Kde nebo jak dobíjíš baterky?

Těžko říct, asi toho je víc. Především odpočívám po psychické stránce tancem. Také se ráda podívám na nějaký hodnotný, smysluplný film. Přečtu si knížku nebo si povídám s přáteli, jdu se projít nebo jdu spát. :D

Na odpočinek jsme se ptali záměrně. J Od října jsi nastoupila na DCM a na nějakou dobu se Tvým domovem stal Hradec. Co podle Tebe DCM vlastně je? Co Tě přivedlo k rozhodnutí dát se do „DCMácké“ služby? Na co se tu těšíš?

Haha. To je pravda, nějak jsem se ještě nezastavila. Když nejsem na DCM, lítám někde jinde. Je to ale výhodou, nemám čas přemýšlet a brečet, že už nejsem na Vesmíru. :)

Co je podle mne DCM? Vždy jsem si myslela, že je to místo, kde se chystá pouze diecézko a připravují animátoři. Když mě ale do toho Terez zasvětila, zjistila jsem, že je toho mnohem víc. Ale aspoň se nebudeme nudit. :D

Na DCM cítím, že mě přizval Pán. Já bych na to sama nepřišla. V průběhu působení na Vesmíru jsem mu dala čas do konce roku 2016, ať mi řekne, co mám dělat za práci, jinak si po Silvestru začnu hledat práci v oboru. A když jsme s týmem objížděli další centra v ČR, v Olomouci na ADCM jsem si sedla na židli v kanceláři – bylo tam krásně teploučko a venku hrozná zima, možná to taky ovlivnilo – v mé hlavě prolítlo: „Jééé, tady bych chtěla pracovat. To je pěkný…počkej, já bych mohla jít k nám na DCM. Terezka tam bude za chvíli sama. Týýýjo, jako s Terez pracovat – mazec!“ Tak jsem z toho byla tak nadšená, že jsem se hned zeptala Tomáše, jestli nad tím můžu trochu přemýšlet, nebo to rovnou zahodit. On řekl, že mi to taky chtěl nabídnout. Po čase mě to ale omrzelo a už se mi tam jít nechtělo. Měla jsem určité obavy, ale řekla jsem Bohu, že pokud do konce května nikoho nenajdou k Terezce, tak to se mnou myslí vážně a mám tam jí. Mezitím jsem dostala další nabídku a bylo pro mě těžké se rozhodnout.  Do konce května ale nikoho nenašli, a tak jsem věděla, že bych měla jít. Teď jsem vděčná, kdybych zvolila tu druhou nabídku, teď by mi už nezapadala do života. A věřím, že Pán má se mnou úžasné plány a já se budu snažit jít Jeho cestou.

A těším se na všechny lidi, kteří se za námi na DCM zastaví, které uvidím na různých akcích, na Vesmíru nebo jen tak venku. Také se těším samozřejmě na spolupráci s Terkou! Už teď je to tady s ní hrozná sranda, a to jsme tu spolu chvíli. :D