DESATERO - 2. přikázání

2. PŘIKÁZÁNÍ: NEVEZMEŠ JMÉNA BOŽÍHO NADARMO.

Uvažujeme-li o druhém přikázání, je zapotřebí nejprve si uvědomit, co vlastně znamená jméno, co říká, jakou má vypovídací hodnotu.

Jméno není jen několik pouhých písmenek. Když víme, jak se člověk jmenuje, tak nám není už tak cizí. Kdo z vás četl knížku Na západní frontě klid od E. M. Remarqua, tak tam autor líčí jednu scénu z 1. světové války, kdy hlavní hrdina poprvé zastřelí člověka, nepřítele, který se k němu dostal do zákopu. Krásně je zde popsáno, jak se hlavní aktér rozmýšlí, jestli se má podívat do takové té mošny, kterou měl každý voják u sebe a které bylo napsáno jméno, příjmení a adresa. Váhá, protože si uvědomuje, že když se podívá, tak si bude pořád pamatovat, koho to zabil.

Jméno říká hodně. Jistě znáte z vlastní zkušenosti, že jinak oslovíte člověka, kterého máte rádi, od kterého něco potřebujete nebo který vás zrovna naštval.

Sdělit někomu jméno je znamením důvěry. Bůh zjevuje Mojžíšovi své jméno. Tedy on člověku velmi důvěřuje. Když se ho Mojžíš ptá, kdo je, odpovídá: „JSEM, KRTERÝ JSEM, jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův.“ To první znamená, že jsem byl vždycky, jsem stále a pořád budu. Tím druhým označením říká, že je Bohem konkrétního člověka. Kdo z vás byl pokřtěn, tak nejprve zaznělo vaše jméno.

Boží jméno máme mít v úctě a používat jej jenom tehdy, když se modlíme nebo Boha a některé svaté chválíme.

Většina lidí má takový zlozvyk, že neustále bere jméno Boží nadarmo. Je dobré, když někoho takového slyšíme, říct potichu nebo nahlas, opak, např. Ježíši, já Tě chválím. Toto praktikoval Dominik Savio, italský chlapec, který zemřel ve 12 letech. Když někdo vzal jméno Boží nadarmo, řekl pravý opak.

V modlitbě Páně prosíme: „Posvěť se jméno Tvé.“

Druhé přikázání také varuje před křivou přísahou. V horském kázání Ježíš říká: „Vaše řeč ať je ano, ano; ne, ne.“ A to je varování před určitými přísahami. „Ano, ano“ znamená, že řeknu, že něco udělám a skutečně to udělám. „Ne, ne“ znamená, že něco řeknu, že neudělám a skutečně to neudělám.

Druhé přikázání nás vede k úctě vůči Božímu jménu, ale také k úctě ke všemu, co nám Bůh dává. Mám-li k někomu nebo k něčemu úctu, tak si ho vážím. Můžeme si uvědomit, jakou máme úctu k autoritě, rodičům, učitelům, k druhému člověku. Úcta k autoritě a k druhým lidem nikdy neškodí, ale naopak v mnohém pomáhá.

Druhé přikázání chrání také určité posvátno. Máme mít v úctě posvátné předměty náboženské úcty. Ne pro ně samotné, ale z úcty k Tomu, kterého nám přibližují.

P. Jan Paseka