PŘIKÁZÁNÍ, KTERÁ POMÁHAJÍ A OSVOBOZUJÍ

Měl jsem možnost studovat několik let v Itálii teologii a tam se potkat nezávisle na sobě se dvěma lidmi, kteří mě přivedli ke geniálnímu objevu. Ke svému podivu jsem zjistil, že skutečný život podle přikázání dělá křesťana svobodnějším a radostným. Církev, když předepisuje různá přikázání a pravidla, to nedělá proto, že chce člověka omezit, ale chce mu pomoci a ukázat mu správnou cestu. Možná si někdo z vás řekne, že nejsem asi příliš bystrý posluchač a student, když jsem něco tak základního a banálního pochopil až po čtyřech letech studia teologie. Je to skutečně asi dost pozdě. Možná jsem už dříve něco takového tušil. Třeba když jsem potkal radostné a šťastné křesťany, ze kterých sálala vnitřní svoboda a důvěra v církev, ale až později jsem to zažil a plně pochopil, co to znamená.

Všichni víme, že taková slova jako církev, dogma nebo přikázání nemají mezi většinou obyvatel naší vlasti úplně pozitivní význam a my, katolíci, tuto mentalitu bohužel chtě-nechtě nasáváme. I my jsme se naučili církvi nedůvěřovat, vidět zlé úmysly za každým přikázáním a pýchu za každým dogmatem. Dá se ale žít v takové nedůvěře? Co pro nás znamená, když recitujeme v neděli: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“?

Já nepopírám hříšnost každého věřícího počínaje mnou, ale přesto věřím, že církev jako společenství je svatá, tedy že v ní působí nepřetržitě Duch svatý a Kristus jí provází svým požehnáním a že byla stejně svatá v každém svém období, nejen teď, protože Bůh jí nikdy neopustil. A to je i víra celé církve.

Udělalo mi radost, když jsem potkal jednoho pána středního věku, který mi vypravoval, že udělal objev. Zjistil, že přikázání jsou tu proto, aby člověku pomáhaly a ne, aby ho utlačovaly! V tu chvíli jsem měl chuť zvolat: „Bingo, no jasně, to je dost“, ale udržel jsem se. Kladu si ale otázku, proč musí někdo objevovat takovou věc jako Ameriku? Proč i my v církvi prezentujeme Desatero jako souhrn zákazů, namísto toho, abychom ukazovali na to, co skutečně jsou: tedy slova lásky, která nás učí Bůh jako starostlivý otec, který nechce, abychom se nechali zotročit hříchem, ale abychom žili život v hojnosti a souladu s Ním a s druhými.

Církevní dogmata jsou na tom ještě hůře než Desatero. Byla pohřbena zaživa i ve slovníku nás, kteří se hlásíme k církvi a málokdo ví o jejich významu a hloubce. Jsou jako značky, které odkazují na Boha a směrují člověka na správnou cestu.

Není se co divit. Všechno co se staví do cesty takzvané svobodě, na kterou se odvolávají mnozí, je viděno jako přílišné autoritářství. Tahle bezbřehá svoboda je ale hrobem skutečné svobody. Vždyť každá instituce, každá firma, každá lidská společnost a každá společenská buňka má svoje pravidla, a když nejsou dodržována, tak to prostě nefunguje a jsou problémy.  Ten, kdo se neřídí žádnými pravidly, není svobodnější, ale je to hlupák. Kdo z vás by se nechal operovat od doktora, který o sobě prohlašuje, že se neřídí pravidly a zásadami, které ho učili během studia?

 Dneska odpoledne jsem se modlil krásný žalm. Možná vystihne lépe to, co jsem chtěl vyjádřit:

„Knížata mě stíhají bez důvodu, mé srdce však má úctu k tvým slovům.

Raduji se z tvých výroků, jako ten, kdo nalezl velkou kořist.

Nenávidím nepravost a protiví se mi, miluji však tvůj zákon.“

(Žl 119)

Petr Zadina